Historie školy

Historie školy        

   V sousedství fary je budova staré církevní školy, dnes se jí říká stará škola. Postavena byla roku 1868 na místě původní první farní budovy z roku 1786, která sloužila jako budova školní od roku 1823. V budově, kterou sbor církve českobratrské evangelické od zřízení školy veřejné r.1880 za mírný nájem k tomu účelu propůjčuje, umístěna jest jedna třída školy, která od roku 1882 je školou dvoutřídní. V budově až dosud vždy měl bezplatný byt i učitel.

          Na proti staré škole - na západ - stojí budova nové školy postavená roku 1884 také s jednou třídou, kabinetem (jenž přistaven později) a bytem řídícího učitele. Při škole této je pěkná a velká zahrada, která na podnět nového řídícího učitele, péčí místní školní rady a blahovůlí obecního zastupitelstva z jara roku 1926 značně byla rozšířena.

          Přes sto let fungující škola byla roku 1981 rozhodnutím ONV zrušena a stala se z ní zvláštní škola. Naštěstí po pádu komunistického režimu byla roku 1990 obnovena základní škola, která v roce 2002 získala právnickou subjektivitu a změnila název na Základní škola a mateřská škola Hořátev. 

          Školu hořátevskou řídili a vedli: Roku 1786 Jan Zajíc, po něm Jan Kvíz, od roku 1792 do roku 1825 Václav Kvíz, od roku 1825 do roku 1870 Jan Novák, po něm několik měsíců František Nechanický. Od roku 1870 do roku 1878 Jan Šimonek, roku 1878-1879 Jan Kynčl, krátkou dobu po něm Karel Čížek, roku 1880 Josef Fišera, od roku 1880 do roku 1913 Jan Svoboda, jenž při odchodu na odpočinek jmenován byl čestným občanem obce hořátevské. Za něho škola se stala veřejnou a z jednotřídní rozšířena na dvoutřídní. Od roku 1913 do roku 1924 řídícím učitelem byl Jan Salava, 1924-1925 Ivan Symon, od roku 1925 František Kobera.

 

Nejznámější řídící Jan Marek

           Pocházel z Jičína a před svým působením na hořátevské škole učil ve vesnicích Chrochvice a Želenice u Děčína. V roce 1940 nastoupil jako řídící učitel do školy v Hořátvi a působil zde nepřetržitě 25 let. Jeho působení zažilo mnoho současných obyvatel Hořátve a ti na něj vzpomínají jako na slušného člověka, který si uměl zjednat respekt. Vždy se však choval slušně, byl dobrý společník a vždy ochotný pomoct. O tom svědčí i výčet jeho mimoškolních aktivit - pracoval dobrovolně jako knihovník, zajišťoval zájezdy divadel (ta se hrála v hořátevské sokolovně Lucerna a na Kvízově louce Fidlovačka) a promítal v hospodě filmy. Byl také obecní zastupitel, pokladník JZD, psal kroniku obce a vedl matriku obce (v Hořátvi se i oddávalo). Ovládal hru na housle, klavír a kontrabas, nacvičoval staročeské máje a také rád hrál karty v Nymburce na Záložně. Ve škole dokonce i bydlel, jeho dcera se stala také učitelkou a krátce vedla hořátevskou školu.